Nedávno jsem začala řešit nákup nového auta - v tom současném jezdím deset let, je tedy čas na změnu.
Vyrazila jsem nadšeně na obchůzku po salonech a těšila se na výměnu rolí - zas po dlouhé době budu v kůži zákazníka a užiju si tu péči - vždyť co jsem se kdysi naškolila prodejců aut a finančních služeb!
Možná jsem si měla uvědomit, že klíčové je to slovíčko "kdysi". Nejen, že jsem žádného známého nepotkala, ale připadala jsem si, jako když se čas vrátil do doby před patnácti lety. Auta jsou krásná, nablýskaná, nadupaná všemožnýma blbinkama - to jo. Ale způsob prodeje….!
Po prvních deseti minutách jsem o prodejci věděla všechno - jakou má rodinu, co rád dělá a v čem jezdí. Problém byl, že on nevěděl nic o mně a tedy jeho nabídka šla mimo, jak kule do obilí. Utěšovala jsem se tím, že to byla první návštěva a měla jsem smůlu. Dnes, po návštěvě páté a zážitku jak přes kopírák, se už nemám čím utěšovat. Možná jde o nějaký komplot a dealeři v Praze se rozhodli neprodat mi auto?
Zoufalá situace. Chci auto. Mám na něj peníze. Bohužel nemám páru, které si mám vybrat a proč, protože auto je pro mně cosi jako pračka. Nemám k němu žádný citový vztah, nerozumím, jak funguje a pokud možno mu rozumět nechci. Polovina položek z ceníku jsou cizí slova a neznámá čísla. Zatím jediný argument, který jsem od prodejců slyšela, byl k barvě - aby se mi prý hodila ke kabátu. Přemýšlela jsem, kdo je školí a jestli si ze mě dělají legraci.
Vypadá to, že nakonec budu muset zůstat u stejného modelu, protože mi jaksi nikdo neprodal důvod ke změně.