Minule jsem psala o tom, že jsem „hledač“. To s sebou nese dost jasný přístup k práci. Furt něco čtu. Zkouším to. Bavím se o tom s lidmi. Chodím na přednášky. Kdykoli mám možnost, stínuju zkušené lidi.
Vždycky jsem měla štěstí, že jsem s většinou klientů strávila dobu delší než rok a obvykle šlo o nějakou systematickou práci nebo o kombinaci školení a projektové činnosti. Tedy vždycky jsem měla prostor pro své „hledání“. Když jsem měla dojem, že stagnuju, namočila jsem se do nějakého většího projektu a ověřovala si, jak fungují poznatky, co jsem za poslední dobu načerpala z odborné literatury a od zkušených lidí kolem sebe. Nicméně po patnácti letech jsem stejně došla na pomyslný konec cesty a říkala si, že je to špatný. Že už nerostu. A co horšího, začala jsem mít dojem, že „pytlíkovatím“ (že jako brouk Pytlík jsem ňáká chytrá). To mě vyděsilo. Já přece nechci být ten lektor, co všechno ví! A hlavně, vždyť už tak dlouho nejsem regulerní manažer, jak můžu být tak arogantní a říkat lidem, jak to mají dělat? Tím přece opovrhuju! A tak jsem sebrala odvahu, vzdala se svobody a nechala se zaměstnat. A abych si dokázala, že to, co školím, opravdu umím, dala jsem si ten test těžší – vybrala jsem si středně náročný obor a napůl korporátní prostředí, aby bylo od všeho trochu.
A jak to dopadlo?
Dušička má pokoj. Jsem spokojená, strašně mě to bavilo. Věci, kterým věřím, fungují a spoustu dalších jsem objevila.
A cena? Každá legrace něco stojí, s tím jsem do toho šla. Takže je jasné, že čtyřletý výpadek se do podnikání promítne. Ale nevadí. Stálo to za to!

Strašně nesnáším brouky Pytlíky. Kategorická tvrzení, že je něco takhle a takhle, že jen tento postup je jediný správný a moje pravda je ta s velkým P – to jsou věci, které mě k smrti dráždí. Když se ale živíte jako lektor, má tenhle přístup své nevýhody. Lidi od vás očekávají, že BUDETE mít odpovědi (pokud možno na všechno, ha), a že jim řeknete nějakou zázračnou teorii, která je spasí.
Lektoři ke své práci přistupují různě, každý podle svého naturelu. Někteří mají lektořinu jako práci. Odvykládají objednané téma a jdou domů, čistá hlava. Jestli odpovědi dali nebo nedali, s tím se moc netrápí. Pak tu jsou takoví, co planou misionářským nadšením z teorie té a té a jsou schopni účastníkům svého kurzu tvrdit, že jim tahle teorie vyřeší skoro úplně všechno. Těch se bojím. Tedy spíš těch následků se bojím. Další kategorií lektorů jsou ti, co vědí všechno a na všechno mají odpověď, protože mají ty „zkušenosti“. Diskuse netřeba. Brr, z těch mám osypky. Chodící arogance. Pak jsou charismatici – ať povídají o čemkoli (a často je to nakonec úplně něco jiného, než co jste si objednali ), jsou děsně zajímaví a je radost je poslouchat. Co na tom, že jste si neodnesli vůbec nic praktického? Byli inspirativní a dali vám energii. To je dnes vzácné. A poslední skupina, do které se počítám i já, jsou hledači. Hledají odpovědi a jedna nestačí. Realita je mnohotvářná a co funguje někde, nemusí fungovat v jiném prostředí. Lidi nejsou stroje a na vazbu „když – tak“ se nemůžeme spoléhat.
Takže moje kurzy jsou většinou o selském rozumu. Obecné pravidlo říká tohle. Jak se to bude chovat v jiných podmínkách? Co s tím udělají tyhle vstupy? Jaké varianty chování se dají předjímat? Co můžu jako manažer ovlivnit? Pojďme to vyzkoušet. Atakdále. To neznamená, že se žádnou teorii nedozvíte. To jo. Ale hned si ji taky zpochybníme , protože se v praxi nemůžete spolehnout na poučky z teorie. Můžete se však spolehnout na to, že jí opravdu rozumíte.