nad čím si hlavu lámu

Proč si nemůžu koupit auto?

Nedávno jsem začala řešit nákup nového auta - v tom současném jezdím deset let, je tedy čas na změnu.
Vyrazila jsem nadšeně na obchůzku po salonech a těšila se na výměnu rolí - zas po dlouhé době budu v kůži zákazníka a užiju si tu péči - vždyť co jsem se kdysi naškolila prodejců aut a finančních služeb!
Možná jsem si měla uvědomit, že klíčové je to slovíčko "kdysi". Nejen, že jsem žádného známého nepotkala, ale připadala jsem si, jako když se čas vrátil do doby před patnácti lety. Auta jsou krásná, nablýskaná, nadupaná všemožnýma blbinkama - to jo. Ale způsob prodeje….!
Po prvních deseti minutách jsem o prodejci věděla všechno - jakou má rodinu, co rád dělá a v čem jezdí. Problém byl, že on nevěděl nic o mně a tedy jeho nabídka šla mimo, jak kule do obilí. Utěšovala jsem se tím, že to byla první návštěva a měla jsem smůlu. Dnes, po návštěvě páté a zážitku jak přes kopírák, se už nemám čím utěšovat. Možná jde o nějaký komplot a dealeři v Praze se rozhodli neprodat mi auto?
Zoufalá situace. Chci auto. Mám na něj peníze. Bohužel nemám páru, které si mám vybrat a proč, protože auto je pro mně cosi jako pračka. Nemám k němu žádný citový vztah, nerozumím, jak funguje a pokud možno mu rozumět nechci. Polovina položek z ceníku jsou cizí slova a neznámá čísla. Zatím jediný argument, který jsem od prodejců slyšela, byl k barvě - aby se mi prý hodila ke kabátu. Přemýšlela jsem, kdo je školí a jestli si ze mě dělají legraci.
Vypadá to, že nakonec budu muset zůstat u stejného modelu, protože mi jaksi nikdo neprodal důvod ke změně.

Proč jsem pověsila firmu na hřebíček

Minule jsem psala o tom, že jsem „hledač“. To s sebou nese dost jasný přístup k práci. Furt něco čtu. Zkouším to. Bavím se o tom s lidmi. Chodím na přednášky. Kdykoli mám možnost, stínuju zkušené lidi.
Vždycky jsem měla štěstí, že jsem s většinou klientů strávila dobu delší než rok a obvykle šlo o nějakou systematickou práci nebo o kombinaci školení a projektové činnosti. Tedy vždycky jsem měla prostor pro své „hledání“. Když jsem měla dojem, že stagnuju, namočila jsem se do nějakého většího projektu a ověřovala si, jak fungují poznatky, co jsem za poslední dobu načerpala z odborné literatury a od zkušených lidí kolem sebe. Nicméně po patnácti letech jsem stejně došla na pomyslný konec cesty a říkala si, že je to špatný. Že už nerostu. A co horšího, začala jsem mít dojem, že „pytlíkovatím“ (že jako brouk Pytlík jsem ňáká chytrá). To mě vyděsilo. Já přece nechci být ten lektor, co všechno ví! A hlavně, vždyť už tak dlouho nejsem regulerní manažer, jak můžu být tak arogantní a říkat lidem, jak to mají dělat? Tím přece opovrhuju! A tak jsem sebrala odvahu, vzdala se svobody a nechala se zaměstnat. A abych si dokázala, že to, co školím, opravdu umím, dala jsem si ten test těžší – vybrala jsem si středně náročný obor a napůl korporátní prostředí, aby bylo od všeho trochu.
A jak to dopadlo?
Dušička má pokoj. Jsem spokojená, strašně mě to bavilo. Věci, kterým věřím, fungují a spoustu dalších jsem objevila.
A cena? Každá legrace něco stojí, s tím jsem do toho šla. Takže je jasné, že čtyřletý výpadek se do podnikání promítne. Ale nevadí. Stálo to za to!

Lektor Hledač

Strašně nesnáším brouky Pytlíky. Kategorická tvrzení, že je něco takhle a takhle, že jen tento postup je jediný správný a moje pravda je ta s velkým P – to jsou věci, které mě k smrti dráždí. Když se ale živíte jako lektor, má tenhle přístup své nevýhody. Lidi od vás očekávají, že BUDETE mít odpovědi (pokud možno na všechno, ha), a že jim řeknete nějakou zázračnou teorii, která je spasí.
Lektoři ke své práci přistupují různě, každý podle svého naturelu. Někteří mají lektořinu jako práci. Odvykládají objednané téma a jdou domů, čistá hlava. Jestli odpovědi dali nebo nedali, s tím se moc netrápí. Pak tu jsou takoví, co planou misionářským nadšením z teorie té a té a jsou schopni účastníkům svého kurzu tvrdit, že jim tahle teorie vyřeší skoro úplně všechno. Těch se bojím. Tedy spíš těch následků se bojím. Další kategorií lektorů jsou ti, co vědí všechno a na všechno mají odpověď, protože mají ty „zkušenosti“. Diskuse netřeba. Brr, z těch mám osypky. Chodící arogance. Pak jsou charismatici – ať povídají o čemkoli (a často je to nakonec úplně něco jiného, než co jste si objednali ), jsou děsně zajímaví a je radost je poslouchat. Co na tom, že jste si neodnesli vůbec nic praktického? Byli inspirativní a dali vám energii. To je dnes vzácné. A poslední skupina, do které se počítám i já, jsou hledači. Hledají odpovědi a jedna nestačí. Realita je mnohotvářná a co funguje někde, nemusí fungovat v jiném prostředí. Lidi nejsou stroje a na vazbu „když – tak“ se nemůžeme spoléhat.
Takže moje kurzy jsou většinou o selském rozumu. Obecné pravidlo říká tohle. Jak se to bude chovat v jiných podmínkách? Co s tím udělají tyhle vstupy? Jaké varianty chování se dají předjímat? Co můžu jako manažer ovlivnit? Pojďme to vyzkoušet. Atakdále. To neznamená, že se žádnou teorii nedozvíte. To jo. Ale hned si ji taky zpochybníme , protože se v praxi nemůžete spolehnout na poučky z teorie. Můžete se však spolehnout na to, že jí opravdu rozumíte.

Dělat manažera je jednoduchý

„Dělat manažera je přece děsně jednoduchý,“ prohlásil onehdy můj syn.
??
„No, prostě říkáš lidem, co maj dělat,“ děl dále s jistotou.
Už mi to nedalo: „Hm, a jak to vím, co mají dělat?“
„Řekne ti to tvůj šéf.“
„Aha, a kdo to řekne jemu?“
„No jeho šéf.“
„A kdo to řekne tomu nejvyššímu?“ zkoumala jsem dál.
Roztomile znejistěl, ale nechtěl ztratit tvář: „No, ten to vymyslí.“
„Aha, takže ten nahoře vymýšlí, co bude dělat každý člověk ve firmě?“
Můj synek je sice zbrklej, ale jinak chytrej kluk, takže hloubku bahna odhalil, zamumlal něco o tom, že se musí jít učit a vytratil se. Jo jo, vítej do světa dospělých.

Co se stane když

Co se stane, když vás obléknu do bílého pláště, dám vám kolem krku stetoskop, přidám pár rekvizit jako brýle, roušku, skalpel, jmenovku s titulem MUDr. a postavím vás na operační sál? Bude z vás chirurg? Možná si právě říkáte něco o mém zdravém rozumu... A co to zkusit s něčím jednodušším? Montérky, fanka, míchačka, cihly a pár pytlů cementu, místo činu: staveniště. Je z vás zedník? Také ne?
Přesto je zvláštní, že v případě manažera si o stejném postupu myslí půlka republiky, že je to zcela v pořádku.
Že to není pravda? Pojďme tedy udělat malou rekapitulaci. Jak se ve většině firem stane manažer poprvé manažerem? a) povýšením z řadového pracovníka b) přijetím zvenku na místo manažera, ačkoli v jiné firmě zastával místo řadového pracovníka. Tedy, oba případy jsou vlastně stejné. Nastane jistý kvalitativní skok. Člověk se z pracovníka odpovědného za svůj vlastní výkon stane odpovědný za výkon někoho dalšího. Teoreticky. K tomu dostane vyšší plat (většinou), další benefity (auto, kancelář, noťas, mobil, jiný druh smlouvy, doplň si další), přijde o nárok na přesčasy (protože čas už si manažer má řídit sám, že) a rázem se v očích svých podřízených stává tím, kdo je na druhé straně (a to i v případě, že byl až dosud jejich kolegou).
Že to trošku karikuju? Jasně, ale podívejte se na to s odstupem - všechno, co jsem vyjmenovala, jsou vnější znaky, rekvizity. Stejné, jako v příkladech, které jsem uvedla na začátku. Udělalo auto, kancelář a jmenovka „manažer“ z našeho povýšeného skutečně manažera? Já tvrdím, že tato běžná praxe je zločin, který firmy páchají na svých lidech. A myslím tím nejen ty povyšované talenty, ale i ty, kteří se stávají jejich podřízenými, v tomto případě spíš „oběťmi“...
Co tedy firmy dělají špatně?
Zapomínají na prostou věc, že „manažer“ je obor jako každý jiný a pouhá nálepka to nevyřeší. Změna názvu pozice nezařídí změnu chování, stejně jako ze mně bílý plášť neudělá doktora - maximálně si mě s ním lidi na chvíli spletou a důsledky si můžete představit sami.
Nejčastější past, do které se firmy obvykle chytí, je předpoklad, že dobrý odborník = dobrý manažer. A tedy povýšíme nejlepšího. Na první pohled to vypadá logicky, ale jen do té chvíle, než vám dojde, že nejlepší kuchař ještě neznamená nejlepší vedení restaurace. Vařit a vést hospodu vyžaduje úplně jiný set znalostí a dovedností. Stejně jako když povýšíte nejlepšího obchodníka, neznamená to, že bude nejlepší vedoucí obchodního týmu. Obchodník nerovná se vedoucí. To je úplně jiné zadání. Nejlepší účetní nerovná se vedoucí. Nejlepší programátor nerovná se manažer. A přesto po těch lidech bezelstně a samozřejmě tuto změnu vyžadujeme, aniž bychom jim kdy dali vzdělání v oboru MANAŽER. Tak nějak čekáme, že současně s jmenováním na ně toto know-how odněkud shůry sestoupí a oni „prohlédnou“ a začnou najednou svou novou roli vykonávat.
Sečteno a podtrženo: u kuchařů, automechaniků, kominíků i elektrikářů, o doktorech a učitelích nemluvě, očekáváme, že se svůj obor musí naučit. O manažerech to neplatí. Manažerem se stáváme, když nás povýší. Howg.
Že vás to šokuje? Upřímně, mě taky. Ale chci to změnit.